Naši první šumavskou akvizici tvoří dva pozemky u obce Přední Výtoň. Leží od ní jižně, kousek od vodní nádrže Lipno a zároveň od rakouských hranic. Kromě toho, že jsou oba zhruba stejně velké, je spojuje i to, že se nachází v pramenných oblastech.

15,6 ha
rašeliniště
rašelinné louky
smrkový les


Charakteristika

Zatímco z prvního pozemku ale voda odtéká do Vltavy a patří k úmoří Severního moře, druhý vodou „zásobí“ Dunaj, a řadí se tedy k úmoří Černého moře. Každý z pozemků, které jsou od sebe co by kamenem dohodil, tak leží na jiné straně hlavního evropského rozvodí.

Pozemek, který leží blíže k obci, zahrnuje na šumavské poměry nevelké, ale zato relativně hluboké rašeliniště. Jeho vývoj za posledních pár století by se dal shrnout slovy „smutný příběh“. My v něm ale stále vidíme velkou šanci na happy end.

První lokalita

Nedotčené bohužel nezůstaly ani části rašeliniště, které se v minulosti vyhnuly těžbě. Kvůli rozsáhlých zásahům si totiž nedokázaly udržet dostatek vody.

Teď ale slíbený happy end: i dnes na pozemku zůstávají místa se zachovalou biodiverzitou – do jam po těžbě rašeliny se vrátila voda a nastartovala se tak obnova rašelinotvorných procesů. V Refugiu je pro nás hlavním cílem této „regeneraci“ pomoct.

Pokud se však fungování rašeliniště naruší, ať už těžbou, cíleným odvodněním nebo vysušením vlivem změny klimatu, tato bilance se zhroutí a nahromaděný uhlík se začne uvolňovat do atmosféry. Navíc se uvolňuje též oxid dusný, jehož účinky na klima jsou několiksetkrát závažnější než u CO₂.

Pro představu – skotská rašeliniště zadržují 1,7 miliardy tun uhlíku. To se rovná množství emisí skleníkových plynů, které celé Skotsko vyprodukuje za 140 let.

Rašeliniště na severní polokouli zabírají jen zhruba tři až pět procent plochy souše, ale zadržují přitom přibližně třetinu globální zásoby uhlíku v půdě.

V boji proti klimatické změně tak rašeliniště hrají naprosto zásadní roli a mnoho environmentálních projektů po celém světě se zaměřuje na jejich obnovu. Podrobně se jim věnuje i návrh unijního zákona o obnově přírody (Nature Restoration Law).

Rašeliniště jsou zvláštním typem mokřadu. Tvoří je odumřelé zbytky rostlin (včetně mechů rašeliníků), které se v zamokřené, bažinaté půdě kvůli nedostatku kyslíku špatně rozkládají a hromadí se. Tisíce let tak mohou vznikat mnohametrové vrstvy rašeliny.

A po celou tuto dobu rašeliniště zadržuje uhlík. Za svého života totiž rostliny z atmosféry pomocí fotosyntézy odebíraly oxid uhličitý a vázaly ho do svých těl. V rašelině pak díky tomu trvale zůstává uhlík. Proto se ložiska rašeliny často označují za „uhlíkové jímky“ (carbon sinks).

Proč je to
důležité?

Obnova rašeliniště byla hlavním popudem pro nákup šumavských pozemků. Naším úkolem teď je vytvořit a realizovat projekt revitalizace, která by měla především vrátit rašeliništi přirozené terénní tvary. Musíme je navrhnout tak, abychom dosáhli úplného nasycení ložiska rašeliny vodou. Teprve poté můžeme očekávat onu zásadní změnu – od umírajícího rašeliniště k oživení.

Co s pozemkem
plánujeme

Druhý z pozemků leží blíže k rakouským hranicím u samoty zvané Vejrovna. Z hlediska potenciálu obnovy a výskytu chráněných druhů je méně zajímavý než silně zničené rašeliniště, zato je ale rozmanitější z hlediska biotopů, které se v něm nachází.

Druhá lokalita

Tvoří ho mozaika odvodněných luk se zachovalou luční vegetací, silně podmáčené potoční nivy s prameništi, rašelinné louky, které zahrnují silně degradovaná místa i střípky půdy s cennou vegetací. Luční habitaty pak doplňují části zarůstající náletovými dřevinami a les plný statných smrků, které místy jen vzácně střídají svěže zelené buky.

Jak už zaznělo, i v tomto případě část pozemků během socialismu utrpěla odvodňováním. Dále lokalitě škodila absence péče – tam, kde ustalo ruční kosení, začal proces zarůstání mokřadními vrbinami a náletovými dřevinami. Velkou část původních luk navíc lidé zalesnili smrkem.

I tato plocha přináší zajímavé ochranářské výzvy. Jsou zde části, kde může být provedena revitalizace vodního režimu s cílem obnovy pramenišť a rašelinných luk. Zde by pomohlo odstranění trubkové drenáže a zrušení melioračních příkopů. Vyloučené není ani budování menších tůní.

Plánovaná
opatření

Ti se musí vyrovnat s velmi nepříznivými podmínkami, od trvalého zamokření přes nedostatek živin po obecně chladné prostředí doplněné prudkými teplotními výkyvy. Díky těmto extrémním podmínkám rašeliniště bývají domovem mnoha vzácných druhů rostlin i živočichů, se kterými se člověk běžně jinde nesetká.

Pozoruhodné jsou už samotné rašeliníky. Díky specifickému typu buněk zvaných hyalocysty dokážou zadržovat obrovské množství vody, která jimi vzlíná. Navíc mají zvláštní schopnost na konci neustále dorůstat, zatímco spodní části odumírají, hromadí se a vytváří tím rašelinu.

Doteď jsme se věnovali zejména významu rašelinišť z hlediska zadržování uhlíku, nesmíme ale opomenout, že jde hlavně o pozoruhodná přírodní stanoviště s vysoce specializovanými obyvateli – rostlinnými i zvířecími.

Biodiverzita
Šumavy

Vřes obecný
(Calluna vulgaris)

Suchopýr pochvatý
(Eriophorum vaginatum)

Rosnatka okrouhlolistá
(Drosera rotundifolia)

Rostliny
šumavských rašelinišť:

Šumavská rašeliniště jsou taky domovem mnoha vzácných druhů bezobratlých. Často jde o potravní specialisty, u kterých jsou dospělci nebo vývojová stadia vázána na rašeliništní rostliny. Pestrý život se váže i na rašelinná jezírka. V jejich okolí loví vážky a šídla, mezi kterými jsou i druhy žijící výhradně na rašeliništích.

Kromě toho se v prostředí rašelinišť daří i obratlovcům, kteří sice nežijí výhradně v těchto biotopech, ale využívají je. Patří k nim například ještěrka živorodá, zmije obecná nebo tetřívek obecný (Lyrurus tetrix), který si na rašeliništi hledá potravu i úkryty a otevřené plochy mu zároveň slouží jako prostředí k toku.

Součástí losích pastvin na jižním břehu Lipna jsou i pozemky z našeho portfolia.

„To je jeden z důvodů, proč chceme při jejich správě postupovat maximálně citlivě, s důrazem na nižší rozsah a intenzitu zásahů a ochranářského managementu. Tak, aby i nadále mohly být novou, a s naším přičiněním snad i zdravou a fungující, divočinou.“


Šumava ale není jen o rašeliništích. Oblast mezi vodní nádrží Lipno a hranicí s Rakousem se může pyšnit jednou ze dvou drobných populací losa evropského (Alces alces) v Česku.

Největší zástupce čeledi jelenovitých je typický pro sever a východ Evropy, ještě ve středověku se ale vyskytoval i ve střední Evropě. Dnes u nás podle odhadů vědců žijí těchto impozantních tvorů nižší desítky.

Losí pastviny